GRAN CANARIA: OCEÁN, HORY A PLÁŽE

Původně to měla být zimní dovolená. Vypadnout zase ven. Výběr není složitý - stačí vytipovat místa se stabilním počasím a  levnýma letenkama. Gran Canaria vypadá jako dobrá volba - díky poloze u rovníku sem můžete kldině vypadnou i v době, kdy u nás řádí atrapa zimy. Během jednoho večera s počítačem máme objednané letenky, hotel i auto z půjčovny. Pracovní "úklid stolu" se nám ale trochu protáhl a tak místo ledna vyrážime až na přelomu března a dubna. Stane se.

 

Přílet

Po pěti hodinách v letadle vystupujeme na Gran Canarii, nasedáme do zabookované Fiesty a valíme do našeho hotelu v Puerto Rico. Po cestě ještě večeře a tak když konečně sedneme na terasu hotelového pokoje, nad městem už visí solidní tma.

 

Den 1

Noc je za námi a první dovolenkový den před námi. Sázíme na průzkum ostrova. Detailního plánování mám plné zuby z bikových výprav, takže jedeme skoro na slepo. Naším trumfem je reklamní mapa, kterou jsem ukořistil v informacích na letišti. Uzoučké cesty se kroutí nad hlubokými srázy, každá zatáčka je ségra ruské rulety a ujet kilometr tu trvá věčnost.

 

Podle malůvek v mapě si vybírame dvoutisícové pohoří v centrální části ostrova. Necháváme řidit můj vytříbený stopařský instinkt a hned první zastávka je trefa do černého. Zastavujeme u čedičového monumentu Roque Bentayga, jehož úpatí provrtané řadou jeskyní ještě před španělskou kolonizací sloužilo jako sídliště původních obyvatel.

 

Prolézáme jednu jeskyni za druhou, dumáme k čemu sloužily vytesané artefakty, přemýšlíme, jak se dalo uživit na takovém kusu příkré, nehostinné skály.

 

Po cestě zpět ještě na chvíli zastavujeme u farmy uprostřed hor. Kozy tu právě trénují kick-head-box a je to docela vtipná podívaná. No nic. Na hory padá pomalu noc a my se zase kroutíme nekonečnýma serpentinama k pobřeží.

 

Den 2

Ráno si trochu přispáváme. Od čeho je taky dovolená, že.

 

Dnešní plán je omrknout pláž pod hotelem a pak se uvidí. Nevypadá to špatně - oceán šumí, pláž poloprázdná, počasí supr.

 

Po obědě ale už jde do tuhého.

 

Rychle to zkoušíme zachránit pivem, ale ani to nepomáhá. Jako stěna bílých anglánů, německých důchodkyň nahoře bez a tlustých potetovaných španělek stále přibývá.

 

Tak se obracíme domů, berem auto a jedeme podél pobřeží do Puerto Mogán, kterému se říká Kanárské Benátky. Dáváme si výšlap k majáku na útesech nad městečkem. Jsme tu sami. Západ slunce jak ze žurnálu. Pak do malé hospůdky v přístavu na paellu. Pohoda.

 

Den 3

Tak a další den. Každý, koho se zeptáte, co byste měli vidět na Gran Canarii, vám řekne "duny v Maspalomas". Tak jsme poslechli a vyrazili. A stojí to za to. 2000 hektarové pískoviště doma na zahradě nemáme, tak nás to tu fakt baví.

 

Procházíme mezi dunama a pomalu směřujeme k vyhlášené Playa del Ingles, která má pěkných 12 kilometrů na délku.

 

Po jejím břehu se vine nepřetržitý proud turistů tam a zpět. Za zmínku taky stojí, že to je velmi oblíbená pláž gayů a nudistů, takže když si nebudete dávat pozor, pár neopatrných pohledů vás může lehce připravit o iluze.

 

Ale znáte to. Jaké si to uděláte, takové to máte.

 

Pláží už máme pro dnešek dost. Míříme do hor. Krátký výšlap od parkoviště nás vede na náhorní plošinu pod 80 metrů vysoký skalní monument Roque Nublo - symbol ostrova a posvátnou horu původních obyvatel přezdívanou Hora v mracích. A jestli to vypadá, že je to jen nějaký šutřík...

 

...tak opravdu není.

 

Pod námi je zeleno.

 

Nad námi modro.

 

Výhledy jsou boží. Je potřeba něco psát? Ani ne.

 

Den 4

Další den si dáváme volnější. Až k večeru vyrážíme na opuštěnou pláž Playa del Tasarte. Dojet na pláž ukrytou za plantážemi banánovníků znamená prokličkovat hlavním tahem u pobřeží, pak kličkovat do hor a nakonec kličkovat zpět k pobřeží dlouhým údolím. Ale stojí to za to. Na pláži se pod ostrým útesem krčí jen pár polorozpadlých rybářských domků, kterým dominuje kdysi výstavní vila s barem. Na terase tu sedí pár místních, jedni jsou rybáři a druzí přišli před západem slunce z okolních políček. Dáváme si pivo a místní klasiku - brambory s domácí omáčkou Mojo. Nic jiného ostatně ani nemají.

 

Slunce pomalu zapadá. Místní dopíjí pivo. Někteří sedají do člunů a jdou na moře zkontrolovat sítě. My vyrážíme na cestu domů.

 

Den 5

A další den. Ráno si dáváme pláž pod hotelem. Voda je dnes supr, tak se několikrát koupeme. Kolem oběda to balíme a vyrážíme zase do hor.

 

Zbývá tak milion serpentin a stojíme na Pico de Las Nieves, která je s 1949 metry nad mořem nejvyšší horou ostrova. Výhledy jsou luxusní, trochu to degraduje fakt, že až na vrchol vede asfaltka. Na parkovišti se střídá jedno auto za druhým, a když si tu partička čtyřkolkářů začně honit ego driftováním, tak se jdeme radši projít stezkou po hřebínku padajícím do sedla. Trail jak víno. Stopy bajků vedoucí ostrými točkami a přes skalky mě trochu vyvádějí z pohody. Proč tu nemám kolo?

 

Popojíždíme. O kousek dál je parkoviště pod naším oblíbeným Roque Nublo. Nevyběhnout nahoru na západ slunce by byl hřích.

 

Jo! Takhle by měl končit každý den!

 

Den 6

Tak a je tu poslední den. Dnešní cíl je Playa de Veneguera. Vede k ní cesta, na kterou bych vlastní auto nevzal ani náhodou. Deset nebo patnáct kilometrů rozbitou cestou, za kterou by se nemusel stydět ani venezuelská periferie. Zvlášť opakující se přejezdy vyschlého řečiště dávají spojlerům naší fiesty zabrat.

 

Ale před námi je zasloužené překvápko. Pláž z hedvábného černého písku, třímetrové vlny jedou jedna za druhou a na břehu posedává jen pár místňáků. Pecka!

 

Dáváme piknik. Hovězí carpaccio, parmezán a tak.

 

Kousek od břehu kotví jachta, vlny tak tři metry, vypadá to parádně, ale nechtěl bych v noci hlídat kotvu.

 

Slunce pomalu zapadá, mraky se zrcadlí v černém písku pláže, vlny nabírají na síle. Tady by se hezky bydlelo.

 

Den 7

Tak. Bylo to hezké a bylo toho dost. Teď už zbývá jen 5 hodin zírání na únikové cesty v letadle a jsme doma. To nebyl špatná tip na dovolenou, ne?