SLOVINSKO: BLÍZKÉ, NEZNÁMÉ, TRAILOVÉ, KRÁSNÉ - 1.DÍL
Za teplem se jezdí do Chorvatska. Na hory do Rakouska. Na kafe do Itálie. A Slovinsko, malá země na jih od našich hranic se tak trochu krčí ve stínu svých populárních sousedů. Jenže stačí rychlý pohled do mapy a zjistíte, že koncentrace zajímavých lokalit je tu až podezřele vysoká. To chce prozkoumat!
Terra incognita
V mapách milovníků hor a divoké vody má Slovinsko už dlouho důležité místo. Julské Alpy, Karavanky i tyrkysová řeka Soča jsou opravdové pojmy. Jenže pro české bikery je to možná až překvapivá terra incognita. Do povědomí se sice poslední roky dere síť trailů v oblasti Koroška, výrazná biková lokalita evropského rozměru ve Slovinsku ale stále chybí. Dobré pověsti nepřidávají ani cestovky, které donedávna nabízely především asfaltem a šotolinou naplněné cyklodovolené. O poctivém trailovém ježdění je ale informací jako šafránu. Že by tu fakt nebylo?
Dokud člověk nezvedne zadek, tak to nezjistí. Pár večerů u internetu a máme hrubý obrys naší průzkumné výpravy. Žádný konkrétní plán, spíš pár tipů, nějaké doporučené GPX, spaní venku, zázemí v autě - prostě tentokrát trochu na „punk“. Začneme na severozápadě u italských hranic a pak se postupně budeme prokousávat východním směrem. Jednoduché jak facka, ne? Vyrážíme. Z Brna to máte přívětivých 500 kilometrů. Rakousko dálniční známka. Slovinsko taky, ale kilometry jejich dálnice spočítáte málem na prstech jedné ruky, takže se dá v pohodě přežít i bez ní.
Mangart: Kde končí traily
Do Slovinska přijíždíme v pozdní odpoledne přes horský průsmyk Passo del Predil od italského Tarvisia, míjíme pár pevností z první světové a nabíráme směr Kobarid. Jenže. Do cesty se nám staví bělostná, výjimečně majestátní, ostře řezaná hora. Mangart!
Mapa hovoří jasně – stačí odbočit a silnice, nejvýše položená v celém Slovinsku, nás vyveze příkrými zákrutami až do sedla pod vrchol. Měníme plány. To chceme prostě vidět. Na kole bychom to nahoru za světla už nestihli, tak aspoň autoturisticky a pak se uvidí. 900 výškových metrů, víceméně asfalt, zákrut nepočítaně. Ale nahoře! Nahoře je to záležitost pro bohy. Ústa se nám otvírají dokořán a zůstávají v excitovaném stavu po zbytek dne.
Stojíme na skalnatém ostrohu, který trčí nad nekončící propastí, výhledy jsou precizně orámované krásnými vrcholy. Kdyby se hledalo místo, kde budou končit všechny traily světa, Mangart bude ve finálovém rozstřelu, to se vsaďte.
Padá tma a nám se odtud prostě nechce. Otvíráme kouzelnou igelitku a děláme si to hezké...
...pak se jen zakutáme do spacáků na travnatém plácku vedle auta a hotovo.
Ráno vybíháme na východ slunce do nástupového sedýlka pod mohutnou stěnou vrcholu – wow, prostě pecka - ale pak už je konečně řada na biky.
Nahoru není šance, leda s ferratovým úvazkem, takže dolů. Kamenitý, rozbitý, vrstevnice přímo protínající, až do údolí kolem silnice tančící trail je zbytečně velký, často nejetelný masakr. Ten si naše doporučení určitě nevyslouží, ale nestydíme se říct, že pod Mangart se rozhodně stojí za to podívat i za cenu vaším potem zkropeného asfaltu.
Související reporty
