06.06.2013 Czech Republic

ZKROCENÍ DIABLAKA

Je to dost pravděpodobně jeden z nejzajímavějších kopců na Slovensku. Nejvyšší vrchol celých Beskyd. Také nejvyšší slovenská hora mimo území Tater. Její osamocená poloha nabízí jedinečné výhledy, které si ale pro neobvykle časté špatné počasí stejně nejspíš vůbec neužijete. Nesmíme zapomenout ani na její legendy, které budí ze sna nejednoho záhadologa. Tak to je Babia hora, pro své charakterové vlastnosti mile nazývaná též jako Diablak.

authors:

Petr Slavík

photos:

Vlado Marko, Petr Slavík

 
 
story
movie
gpx
info

ZKROCENÍ DIABLAKA


„Čo ti šibe? Ved´ nie nadarmo ho volajú Diablak,“ zněla nabroušená odpověď slovenského kamaráda, když jsem uprostřed tohoto léta poprvé nahodil téma výstupu s bivakem na 1725 metrů vysokou Babí horu majestátně dohlížející na výčnělek severozápadního Slovenska. Následovalo pár dalších peprných výrazů a také sada solidních argumentů. Podle domorodců se za celý rok podaří jen pět dnů, kdy je na vrcholu opravdu pěkně. Díky atlantskému proudění, které zachytává, je hora vyhlášená neobyčejně špatným počasím a jeho bleskovými změnami. Samozřejmě vždy k horšímu. K tomu si mám prý taky připočítat medvědy a hlavně ty divné pověsti. Tak jsme to teda odložili. Na neurčito.


Ale ležela mi v hlavě. Až do podzimu, kdy se ozval Vlado. „V pondelok mám nočnú. V nedel´u poobede môžme vyraziť, pod vrcholom niečo prehryzneme, ráno východ slnka, šup dole a naspať do práce.“ zněla jeho lekce výletní efektivity. Chvilku jsem dělal drahoty, ale při letmé kontrole předpovědi počasí se můj platonický odpor v sekundě láme – propásnout nejlepší den tohoto podzimu by byl věru hrdelní zločin. A tak je konec října, neděle po obědě a my autem pelášíme směr Oravská Polhora.


Po pár hodinách za volantem parkujeme ve Slané Vodě, kousek nad Polhorou, která je ideálním výchozím bodem. Je tu turistická chata, parkoviště a také začátek značených tras. Stačí pár dobře naučených úkonů a už sedíme na kolech, na zádech naplněné batohy a pohled upřený k mohutným, strmě se zvedajícím svahům trčícím tisíc výškových nad mírně zvlněnou okolní krajinu. Do západu slunce máme ještě nějaké dvě hodiny.


Napojujeme se na žlutou stoupající přímo na vrchol, ze které prvních pár kilometrů ukrajujeme v sedle. Brzy se však stoupání vymyká našim fyzickým možnostem a před námi je už jen vydatné tlačení. Zpočátku rozbitým kamenitým korytem, to záhy střídá pečlivě dlážděný turistický chodník, který nás dovádí až k první útulni. Na pelíšek je ale ještě zbytečně brzo, tak poslušně tlačíme dál. Po čtvrthodince je před námi další přístřešek, u kterého aspoň nabíráme vodu z pramene.



Slunce pomalu zakončuje dnešní směnu, až když se blížíme k třetímu, nejmenšímu srubu. Je čas to zabalit. Krátký podzimní den už vyhnal z hor všechny výletníky, a tak si užíváme božský klid, který umí vykouzlit jen hory.


Sedíme na zápraží srubu, pod námi se dlouhými oravskými údolími rozbíhají hadi z rozsvěcujících se oken vesnic, nad hlavami vyplouvají první hvězdy a k tomu nám hraje uklidňující syčení vařiče.


Už s hrnkem horkého čaje mezi dlaněmi Vladovi líčím pověsti a legendy, které se k hoře vážou. Tou nejzajímavější je asi tajemství rozsáhlého jeskynního systému, který se údajně pod ní ukrývá. Dokonce by to prý měl být vstup do dopravního systému mimozemského původu, který pod zemským povrchem spojuje jednotlivé kontinenty naší země. Ale my do Afriky ani Asie nepotřebujeme, nám zítra ke štěstí stačí stihnout východ slunce.


Byla to fajn noc. Teplota se v noci milosrdně zastavila u plus šestky a studený vítr zastavila vlastním tělem kosodřevina ještě před naším prahem. Budík spouští svou alergenní melodii v pět ráno, venku tma jak v pytli. Během pár minut jsme už v bojovém postavení a kužely čelovek začínají nesměle krájet tmu. Na vrchol zbývá posledních pár stovek metrů. Včera jsme začali v hlubokých lesích na úpatí hory, před setměním pokračovali kosodřevinou nad pásmem lesa a nyní vstupujeme do „měsíční“ krajiny obrovských balvanů, jejichž kupa tvoří samotný vrchol hory. Pověst o tom, jak zlá čarodějnice přinutila obry nosit na vrchol balvany, aby byla hora vyšší a ona měla lepší výhled na okolní kraj, nám už nepřipadá vůbec fantaskní. Vlastně je to docela fér vysvětlení neobyčejně mohutné kamenné čepice, která je pro horu typická.


Na vrcholu jsme právě včas. Na obloze za chvíli začne barevné divadlo a nás hřejí lístky do první řady. Můžeme si vybrat i sedadlo. Zatímco v hlavní sezóně je to tady pořádný „václavák“, na kterém není výjimkou ani pár stovek turistů, dnes jsme tady sami. Dokonce i meteorologická loterie k nám byla milosrdná - i když jsme vsadili na mizerný kurs 5 ku 365, vypadá to, že dneska na Diablaku shrábneme jackpot. A taky že jo. Sotva sedáme na pečlivě vybrané místečko rozsáhlé náhorní plošiny, slunce se vyhoupává nad horizont. Proti nám se rozsvěcuje zubaté panorama Západních Tater...


...v údolích se paprsky perou s chuchvalci podzimní mlhy a my všemi póry nasáváme ten zázrak zrození nového dne.


Trvá dlouho, než se od té podívané dokážeme odtrhnout. Není divu, že sem rád chodil i Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II. Babia hora výhledy umí opravdu famózní, ale Vladova noční směna nepočká.


Sedáme na kola a vydáváme se po krásném hřebínku na Malou Babiu horu.


Už tu na nás čeká kamenný chodník plný těžkých a ještě těžších pasáží.


Prudký výšvih na vrchol Malej potřebuje opět trochu tlačení, ale stojí to za to. Teprve pohledem odsud si totiž uvědomíte, jak mohutnou horu jste právě zdolali.


Tady bychom mohli po hranici plynule pokračovat na Modrálovou , která je nejsevernějším místem Slovenska, ale kvůli času se už stáčíme dolů. Vyskakuje tu na nás úzká stezka plná šutrů. Chvíli se proplétá hlubokým lesem, chvíli si to šněruje mýtinkami, dokud nás vyčerpané a šťastné nevyplivne na lesní cestu ke Slané Vodě.


Tak takové bylo naše podzimní zkrocení Diablaku. Stačila volná neděle, trochu odhodlání, trochu štěstí a do deníčku si zapisujeme další zářez, na který se jen tak nezapomíná. Pokud chcete poznat vrchol, který stojí stranou obvyklých turistických oblasti Slovenska, přitom nabízí prvotřídní zážitek, Babia hora je skvělá volba.


ZKROCENÍ DIABLAKA

ZKROCENÍ DIABLAKA

ZKROCENÍ DIABLAKA


Charakteristika: Těžká vysokohorská trasa pro zkušené bikery


Start a cíl: Slaná Voda


Terén: 20% lesní cesty, 80% lesní stezky a kamenné chodníky


Délka: 18 km (možnost prodloužení plynulým pokračování po hraniční hřebenovce)


Převýšení: 1131 m


Highlights: famózní (!!) výhledy, technické pasáže


Hodnocení Trail-Busters: Babia hora není pro každého. Technické skalnaté pasáže na vrcholu jsou jen pro velké kluky a holky, zaručeně tu dostanete mizerný kurz na pěkné počasí a k němu kopřivku, jestli jste alergičtí na tlačení kola. Přesto je výprava na horu, která stojí stranou obvyklých turistických oblasti Slovenska, prvotřídní zážitek. Ne proto, že by to bylo nejskvělejší bikování. Ale proto, že si tu vzpomenete na to nejlepší, co můžete díky biku zažít.


GPX download:

ZKROCENÍ DIABLAKA


Jak je to daleko

Z Brna do Oravské Polhory je to 300 kilometrů. Pokud vám plánovače budou ukazovat cestu přes Polsko, neděste se, je to výhodná trasa z velké části po dálnici.


Na čem vyjet

Na Babí hoře vás čeká na naše poměry náročný kamenitý terén – určitě se vyplatí celoodpružené kolo, ideálně kategorie all-mountain.


Počasí

Oblast je vyhlášená špatným počasím a jeho rychlou změnou. Výlet pečlivě plánujte podle aktuální předpovědi a nezapomeňte odpovídající vybavení.


Jak se orientovat

V oblasti je dobré značení, není se čeho bát.


Ubytování

Přímo ve výchozím bodě je celoročně otevřená turistická chata Slaná Voda se vstřícným personálem - základní cena ubytování 9E za osobu a noc. Těsně pod vrcholem Babí hory jsou nedaleko od sebe seřazené tři skromné sruby, u prostředního najdete i pramen.


Náročnost

Dost náročná túra, která není rozhodně pro každého. Nahoru vás čeká ostré stoupání, které se z velké části tlačí. Dolů jedna těžká pasáž za druhou.


Zajímavosti v okolí

Slaná voda

Kousek od turistické chaty Na Slané Vodě se nachází minerální pramen, který patří k nejhodnotnějším léčivým zřídlům na Slovensku - koncentrace 50g soli na 1 kg vody je nejsilnější mineralizací ze slovenských pramenů. Jeho význam je známý již od 16. století. V současnosti bohužel není volně přístupný, ale zeptejte se na turistické chatě, jestli vám ze nenatočí ze svých zásob (vodu používají pro svůj bazén se saunou). Ale pozor. Minerální pramen je natolik silný, že se voda nedá pít. Používá se hlavně na koupele, mě osobně se skvěle osvědčil při zimním boji proti rýmě.


Oravská přehrada

Přehrada na soutoku Bílé a Černé Oravy byla napuštěna v padesátých letech, dnes je především oblíbeným místem pro rekreaci, ale také jednou z nejvýznamnějších lokalit výskytu vodních ptáků na Slovensku. Zajímavostí je Slanický ostrov s kostelem, ve kterém najdete muzeum vesnic zatopených přehradou.


Oravský hrad

Jeden z nejkrásnějších slovenských hradů vyjímající se na vysokém skalním ostrohu nad řekou Oravou patří zároveň mezi nejvýznamnější památky hradního stavitelství. Hrad je otevřen celoročně s výjimkou dubna.Víc info tady.