05.12.2012 Czech Republic

PROČ STOJÍ ZA TO VSTÁT II.

Tak to vypadá, že vás první díl "Proč stojí za to vstát" bavil. Už když jsem ho psal, tak jsem si říkal, že by bylo supr udělat pokračování z různých východových fotek, které se mi doma válí. Každá z nich má totiž svůj malý příběh.

authors:

Petr Slavík

photos:

Petr Slavík

 
 
story

PROČ STOJÍ ZA TO VSTÁT II.

Podle ohlasů a smrště lajků to vypadá, že vás první blogové zamyšlení o krásách ranního vstávání docela bavilo.Už když jsem ho psal, tak jsem si říkal, že by bylo supr udělat pokračování z různých východových fotek, které se mi doma válí. Každá z nich má totiž svůj malý příběh. Těžko říct, jestli vám přijdou tak silné a vtipné jako mě, ale berte to opět jako inspiraci proč stojí za to někdy vstát (a nesedět doma na zadku). Tak pojďme na ně.


Začínáme dvěma fotkama, které se nevlezly do Vršateckého reportu. Ne snad proto, že by byly špatné, ale protože jsme nad vesničkou Vršatecké Podhradie našli tak parádní místo i počasí, že jsme jich udělali spoustu. Když jsme vylezli nahoru, chomáče mlhy se ještě válely v údolí Váhu, ale slunce už rýsovalo ostrou siluetu Strážovských vrchů. Paráda. Ale nebylo to zadarmo...


...abychom to stihli, vstávali jsme ve čtyři ráno. Pak celý den brázdili okolní kopce Bílých Karpat, domů přijeli za tmy a David Krušina rovnou valil do práce na noční dvanáctku. Chacha. Respekt!


Jo, tak tuto mám rád. Hřebenovka Velké Fatry s Vladem (kompletní report tady). Abychom stihli východ slunce museli jsme z horské chaty i s koly "utéct" oknem. Večer jsme se totiž domluvili s recepčním, že nám nechá otevřený zadní vchod, ale zapomněl na nás. Naštěstí jsme měli zaplaceno a bydleli v přízemí.


Tato je taky vtipná. Minulý rok jsme chtěli vyzkoušet přespání v záhrabu, a tak jsme vyrazili na Velkou Javořinu, nejvyšší vrchol Bílých Karpat. Ale nebylo dost sněhu, takže jsme záhrab nemohli ideálně vykopat tak, aby nám neutíkalo teplo. V noci bylo venku mínus patnáct a uvnitř záhrabu to nebylo o moc lepší. Honza Mráček od čtyř ráno běhal sjezdovku nahoru a dolů, protože mu ve spacáku mrzly nohy. Mě se zase z vyhřátého spacáku nechtělo tak moc, že jsem východ slunce málem propásl.


Další "vypráskaný" kousek, na který jen tak nezapomenu. V rámci all-mountain přejezdu Sulovských skal a Martinských holí jsem nám vymyslel noční výjezd za východem slunce na Velkou lúku. Už zdolání tisíce výškových bylo docela dobrodružství, ale sranda měla teprve přijít. Bylo to o fous. Východ slunce jsme stihli snad na vteřinu přesně. I když bylo léto v plné palbě, nahoře se nám smály 4 stupně nad nulou. Převlékl jsem se do suchého, Michal "Blue" Janata (díky!) mi pujčuje ještě jedny ponožky, nohy balím do batohu a stejně klepu kosu jako prase. Kluci mysleli, že ještě fotím, tak mě nechali sedět na louce a šli vařit čaj. Nefotil jsem. Jen jsem byl tak zmrzlý, že jsem se nemohl pohnout.


Důkaz, že se nemusíte pokaždé někam zběsile honit, stačí znát místa kolem vašeho města. Toto údolíčko se starým sadem jsem našel pár kilometrů od domu, kousek za Uherským Hradištěm. Musel jsem si párkrát přivstat, abych trefil mlhu, slunko a takové ty serepetičky, ale od té doby se tam moc rád vracím.


Za ty roky jsem si uvnitř udělal nový reflex. Sám od sebe se někdy probudím před nebo při východu slunce, podívám se z okna a rychle zhodnotím, jestli to stojí za to. Většinou zase okamžitě lehnu, ale čas od času se nějaký další východ vydám ulovit. Ty příběhy se k nim nabalí už samy. Tak taky někdy vyrazte udělat si příběh, nebudete litovat.


PROČ STOJÍ ZA TO VSTÁT II.

PROČ STOJÍ ZA TO VSTÁT II.

PROČ STOJÍ ZA TO VSTÁT II.

PROČ STOJÍ ZA TO VSTÁT II.