Tak jsem dobral antibiotika. Svoboda! To chce něco podniknout. Venku reklama na letní počasí, hlava napadrť z celotýdenního dýchánku za monitorem, myšlenky už brousí po horách. Kamarád Ondra Michník mi před časem prozradil zajímavý tip na hřebenovku ve slovenských horách, které by - jak všichni ví - výborné bikování mohly exportovat. Polana. Hmm. Nic moc mi to neříká, ale podle Ondry opuštěné hory s hřebenovkou jako v kanadské divočině. A když to říká Ondra, tak na tom něco bude.

Stačí jeden seznamovací pohled do mapy a hned vás napadne, že tu něco nehraje. Polana totiž není jen tak nějaké obyčejné pohoří. Je to nejvyšší sopečné pohoří ve střední Evropě. Před 15 milióny lety se tu trhlinou v zemské kůře vylily andezitové lávy a vytvořily neobyčejně mohutný vulkán o průměru 18 kilometrů. Jeho téměř dokonalý kruhový tvar dnes kazí jen potok Hůčava, který si prorazil cestu ven západní stěnou kráteru. S  napojením na pokračující veporský hřbet to může dát dost zajímavou, přes 30 kiláků dlouhou hřebenovku. To stojí za prozkoumání, ne?

S Honzou Mráčkem - Mrakem - jsme domluvení raz dva. V rámci fyzické i psychické rekonvalescence si dáme pořádné backcountry - batoh, spaní venku, klobáska na ohni. Hned na začátku nám ale trochu selhává timing. Zasekávám se u práce a místo poklidného odpoledne přijíždíme do městečka Hriňová se západem slunce. No nic. Kosmetická změna plánu. Nasadit čelovky, jde se do akce. Asfaltkou míříme přímo pod hřeben.

Dvě hodinky jízdy, malá honička s ovčáckými psy a pro dnešek máme hotovo. Po 11 kilometrech a skoro tisíci výškových se před námi rozvaluje parádní louka, dál jet nemá smysl. Spaní skládáme pod obrovské smrky, jejichž rozložité větve sahající až k zemi budou spolehlivou ochranou před ranní rosou, a kousek bokem si opékáme večeři. K tomu Mrak vytahuje z batohu baterii piv a já mu na oplátku vysvětluju, jak je důležité při backcountry efektivně šetřit každý gram hmotnosti. Jdeme spát až kolem jedné, nad hlavou hvězdné divadlo, perseidy se předhánějí, která líp zadriftuje do naší atmosféry, zbývá schovat jídlo před medvědy a už nastavuju budík na pátou. Dobrou noc.

Tip: Pokud nejste fandou spaní pod širákem, můžete si snadno naplánovat trasu tak, že pro přenocování využijete Horský hotel Polana nebo Chatu pod Hrbom, které jsou výhodně situované na hlavním hřebenu.

Za 4 hodiny spánku toho moc nevymyslíte, zvlášť když půl noci strávíte luštěním, co je to asi za zvíře, které se právě promenáduje kousek od vašeho spacáku. Pět hodin. Budíček. Vylézt z vyhřátého spacáku je jako obvykle neřešitelný úkol, ale východ slunce nepočká. Rychle balíme batohy, k snídani dáváme vodu ze studánky a bez dlouhého vymýšlení roztáčíme kola biků k hřebenu.

Chvíli tlačíme, chvíli jedeme. Čím víc se blížíme k vrcholu Polana, tím míň jedeme a tím víc tlačíme. Nakonec už jen tlačíme. Ale začíná to být zajímavé. Úzká technická stezka, kolem divočina. Vypadá to, že je na co se těšit.

Ani to nebolelo a jsme tady. Výš už to na Polaně nejde. Škoda jen, že se na nejvyšším vrcholu celého pohoří nedočkáte žádného výhledu. Dobrá zpráva je, že dál už by hřebenová stezka měla pozvolně klesat. Není na co čekat, jdeme na to!

Úzká stezka se rozbíhá mezi stromy. Prudké pasáže střídají pozvolnější úseky. Chvíli umetené jehličí, chvíli rodeo po skalkách a kořenech.

Stačí už jen přimíchat trochu toho flow a máme to komplet.

Po prvním kilometru šťavnaté hřebenovky přijíždíme na vrcholek Katruška. Konečně výhled! Slunce se škrábe nad horizont a my si užíváme parádní kino, které v multiplexu nezažijete.

Kopečky se v nízkém slunku řadí jeden za druhý a v údolích ještě vyspává ranní mlha. Tak to mám rád.

Tip: Katruška je super místo pro přespání. Hned vedle skalnaté vyhlídky je dobře chráněná plošinka, ze které máte východ slunce jako na dlani. Příště dáme ubytko určitě tady.

Po chvilce poezie zase vyrážíme. Hřebenová paráda pokračuje. Trail se s náma nemazlí, ale my taky nejsme žádné slečínky.

Když si budete hledat informace o Polaně, z titulků na vás určitě mezi prvními vyskočí slovo "divočina". Za osvěžující samotu ale zaplatíte bikerskou sesedací daň. Sem tam se vám totiž do cesty postaví popadané kmeny - zastavit, sesednout a přenést. Ale nic strašného. To ještě nevíme, do čeho jedeme.

A když už je řeč o té divočině. Na Polaně se podle rok starého sčítání potuluje třicítka medvědů. Alfa samec Michal, který má Polanu pod tlapou, má přes tři metráky, když se postaví na zadní, má dva a půl metru na výšku a když se rozběhne, předběhne koně i Bolta. Takže respekt a opatrnost je na místě. My ale potkali jen lišku. A ještě mrtvou.

Tip: V záložce reportu Info najdete rady, co dělat a jak se chovat při setkání s medvědem.

Do sedla Jasenová to je špičkový, asi sedmikilometrový bajking. Úzká stezka v hlubokém lese, plná svižných i techničtějších pasáží, decentně využívá velkorysou dávku výškových metrů. Nepadáte dolů jako šutr, ani se neplácáte na rovině. Tak to máme rádi. Za sedýlkem se z hlubokého lesa vymotáváme na první louky. Fakt idylka, škoda že přestává legrace.

Stojíme totiž před Veporom - 1277 metrů vysokým vládcem severního hřebínku Polany. Odtud je to zkouška trpělivosti, kvality lýtek a vaší nosnosti. Prudký výtlač po rozhicovaných loukách graduje ostrým závěrem s kolem na zádech. Když už se vyškrábete na Vepor a myslíte si, že se zaslouženě svezete po úhledném hřebínku, máte smůlu. Nesvezete. Popadané stromy a prales dělají ze stezky bestiální prolézačku, ve které je vám kolo platné jako mrtvému botník. To že je tady místo útrap biková fotka z jediného 50 metrů dlouhého úseku, který se dal pěkně jet, je jen finta na ty, co si nečtou texty našich reportů.

Tip: Úseku od sedla Jasenová po chatu pod Hrbom se vyhněte jako čert kříži. Jeho objetí je ale docela snadné kombinací modré a červené značky.

Naštěstí už Mrak vidí konec našeho trápění, světýlko na konci tunelu. Prostě hospodu.

Vlastně horskou chatu pod Hrbom, ale to je v tuto chvíli jedno. Trochu nás totiž znepokojuje, jak na nás civí první lidé, které dnes na hřebenu potkáváme. Další párek turistů, který potkáváme, k nechápavému pohledu přidává i dotaz, jak se míníme dostat dolů. To stejné slyšíme i od dalších lidí, které potkáváme tím častěji, čím víc se blížíme ke zdroji piva. A opravdu. Hřebínek na Hrbu končí, jako když utne a stezka mizí kdesi v hloubi mezi obrovskými balvany. Stylové zakončení!

Ale všechno špatné jednou končí a to pěkné začíná.

Od chaty pod Hrbem máme na výběr celou řádku možností, jak pokračovat dál. Masiv polanského hřebene se tu totiž rozbíjí do menších hřbetů pozvolně padajících do údolí Hronu. Vybíráme si žlutou značku, která by podle mapy měla mít nejlepší kurz na směnu výškových metrů.

Smůla. Asi jsme se moc kochali výhledy na Nízké Tatry, někde u Velkého Čelna jsme přejeli odbočku a beznadějně zhučeli do sedla, hluboko pod naši značku. Místo zaslouženého závěru tak do civilizace přijíždíme potupně po lesní asfaltce. Ach jo. Kolem osmé jsme po večeři a je na čase vyřešit co dál. Jsme v polovině našeho plánu, zítra nás čeká otočka a padesátikilometrový návrat do Hriňové k autu. Takže buď si můžeme dát po celodenní dřině sprchu a penziónek. Nebo ještě chvíli pokračovat, než najdeme pěkné místo na bivak. Nebo? Při vymýšlení variant si vzpomínám na vyprávění Johna Saramáka, jak absolvoval letošní ročník extrémního závodu 1000 Miles Adventure. "Všechno je to o hlavě," zněl koncentrát jeho moudrosti vydobytý z 1600 kiláků šíleného závodu napříč Československem. "Nebo můžeme nasadit čelovky a dojet to zpátky ještě dneska," hážu před Mraka šťavnatý flák výzvy. No co myslíte?

Po čtyřech hodinách mizerného spánku. S 45 těžkými kilometry a osmnácti sty metry převýšení v nohách. Zadky ohoblované od celého dne v sedle, záda úpějící pod naplněnými batohy. No jasně, jdeme do toho. Řádky o nekonečných 50 kilometrech blahosklonně přeskočím. Kolem půlnoci jsme sice lehce přimrzlí ke kolu, ale zato v Hriňové s jasným důkazem, že když hlava chce, i motyka spustí.